Sluníčko u mraků prohrálo v karbanu, tak tady dole vládne chlad.

Mé dnes ostříhané teď čerstvě mokré vlasy usychají, lebka trne mrazem.

Přišed na zastávku, zařazuji se za pár ve středním věku. Dvojice si plamenně povídá o penězích. Nikdo jiný, vyjma ekonomů, ve frontě už nestojí.

Spásně objevivší se autobus přibržďuje a dříve vzpomenutí rampouchové kvapně naskakují. Moje noha je ležérně hozena na spodní schůdek a já jen pomýšlím, jak krásné bude okřádat uvnitř.

„...podívejte, přímý autobus právě vyráží ze shora, počkejte si na něj pár minutek a budete v Praze ještě dřív, než byste byli se mnou,” dí bodrý pan řidič. „Tak dobře, počkáme,” povídá muž scházeje se ženou ze schodů.

Šofér mi věnuje podivný pohled. Nerozumím mu. Jako by říkal: „No jen hore pojďte, dobrý muži.”

Což je teda divný, protože takovou větu jsem od autobusáka v životě neslyšel.

Přiznám se, že jsem ten pohled ani po trapné chvilce nepochopil. Naštěstí jsem však jel do Prahy, takže jsem to mohl a nechal být.

S pohledem "děkuji, také pojedu příštím" jsem mu rovněž věnoval divnej pohled. Jen tak, aby taky měl o čem přemýšlet. Poté jsem laskavě svou nohu ze schůdku sundal.

„A má to, vejtaha," řekl jsem si. On se na mě znovu a přece prazvláštně podíval, pak očima uhnul, srab, a dveře zavřel.

Dáma svému muži hbitě vysvětlila, že je jí ale opravdová zima, udělala dva mrštné krůčky a důrazně klepala na právě zavřivší se dveře.

Pan řidič si s otvíráním dal sice načas, nicméně nakonec je přeci jen otevřel. Znovunastupivší pán mu bujaře vysvětlil, že venku je, jak mu bylo vysvětleno, Opravdová zima a tak jim těch potenciálně ušetřených minut není líto.

Autobus odjel.

Já stojím venku, vyndavám Paní Dallowayovou, obracím na stránku s přípravami večírku a úctyhodně mrznu. Ta klendra je hrůzostrašná.

Přemýšlím, co se tady právě událo. Jak se stalo, že místo spokojeně zabořených zad v teploučké opěradlo, tu teď stojím venku a zuby drkotám?

Vždyť ty autobusy tam vždycky dorazí tak minutu po sobě. Čekat deset minut venku smysl nedává.

Napadlo mě, že by Dobříš mohla být rozkopaná. Byla by to ovšem velká náhoda, když jsem tamtudy jel včera a všechno bylo dobrý.

Kadeřinice mi ráno vyprávěla, že teď hodně lidí nastupuje na Dobříši. Že by řidič chtěl mít autobus "připravený" k přistupování. No, možná, ale vzhledem k tomu, že ve tři odpoledne seděli v autobuse zhruba ve třech, a to samozřejmě počítám kromě finančníků i mimického strojvedoucího, tak by musel na Dobříši očekávat něco jako bandu čínských turistů, kteří se jedou podívat jak vypadala naše zoo před pandou.

Ne, došla mi představivost. Vrátil jsem se k večírku s nedovařeným lososem a čta o úctyhodných pánech, mě to najednou praštilo do promrzlé palice, až ledy nedokapání popraskaly.

Aha. Tak o to mu šlo.

Dříve popsaná dyáda byla totiž dyádou romskou.

Proto je z zaměstnanec Arivy nechtěl do "svého" autobusu vpustit.

Jasně! A taky proto na mě pak koukal tak divně, když jsem se dobrovolně rozhodl stát v tom marastu venku.

Řeknu vám, tohle pro mě bylo divný. Snad dokážu popsat jak to myslím.

Například, sedět v pražském metru na sedačce, kde se počůral bezdomovec není šťastné. Jednou jsem měl tu čest. Tady se snad nebudeme rozcházet v tom, že takové lidi je do souprav příjemnější nepouštět.

Jiný příklad. Je léto, šílenej pařák a někdo o váze slona indického (ten menší) se nelítostně potí. Ta štiplavá linoucí se vůně, že?

Moje chuť takového člověka vykázat je nejspíš jenom mým projevem netolerance.

Ale krucinál! Proč v autobuse nechtít někoho, kdo se od ostatních liší leda barvou pleti a možná neidentickou interpunkcí?

Vůbec teď nenarážim na problematiku sociálních vrstev, diskriminace atd. Nesnažím se rozbíjet generalizování ani předsudky. Moje myšlenka je mnohem mělčí!

Na rovinu. Když je někdo zprostředkovatelem služby, kde člověk dopředu zaplatí za to, že si někde sedne, tak pokud

a) není příliš hlučný

b) nesmrdí

c) není (na hadry) opilý

d) nevypadá nebezpečně

e) nemá šálu SPD,

tak jaký je důvod ho nechtít uvnitř???

Počkat. Tak to je strach z toho, že když by jezdilo moc lidí, tak by se zlevnilo jízdné?

Já fakt nevím.

Pár posledních vět. Nedávno jsem viděl film Zelená kniha.

No, tam když geniálního pianistu nechtějí pustit na toaletu pro bílé… v tu chvíli mám radost, že v takové době už nežijeme.

A tohle? To je co?

Láďa Zibura teď u Ludwiga (Deep talks) parafrázoval Masaryka, že “Každej člověk má v sobě kus rasisty, ale povinností inteligentního člověka je s tím bojovat”.

Nebudu se vůbec snažit o nějaký kázání tolerance, ale nechtít někoho v autobuse, když zezadu podle čouhající hlavy ani nepoznáte jaké je národnosti. To už mi přijde v tomhle tisíciletí trochu divný.

Jaroslav Langer 16.3.2019