Jednoho rána jsem jel do Prahy busem. Řeknu vám, tak špatně jsem se už chvíli necítil.

Cestoval jsem na sedmou. To způsobilo, že mě před městem přivítala docela slušná kolona. Pochopitelně.

No jo, jenže tahle nebyla tak docela obyčejná. Tahle vznikla tak, že se srazila dvě auta.

Dobře. Tak byla docela obyčejná. O to hůř. Protože, co se nestalo…

Nějaká blikající sanitka se pokoušela o to samé, o co jsem se pokoušel já. Totiž dostat se do Prahy tak rychle, jak to jen půjde.

Problém byl v tom, že se jí to dařilo zhruba tak rychlostí ospalého důchodce. Důchodce, který původně spěchal pro noviny, ale teď už se s nimi vrací domů, a rozhodně se nebude nikam hnát.

To je nějaký divný, ne?

Jo, sakra divný. Koukal jsem na to jak opařenej. Představte si, že se vám něco stane. Místo sanitky k vám dorazí pouze zpráva s textem: „jeďte prosím sockou, budete tu stejně rychle.”

Jasně, že je tohle obrovská parodie.

Co teda bylo špatně? To lidi neumějí uhnout s autem, když jede kolem záchranka? Kde je teda problém?

Uhnout umíme všichni. Jen na to potřebujeme trochu místa před sebou. Jednoduchý. Škoda, že zrovna toho místa v zácpě obvykle moc není. Kruci.

Dělejte prosím pruh pro sanitku už když doprava zpomaluje (mezi levým pruhem a těmi ostatními). Je to důležitý.

A teď.

Jel jsem nedávno autem do Brna a přiznám se. Mnohokrát jsem tam žádný pruh neudělal. Mnohokrát by se tam stalo úplně to samé, co jsem tu popisoval. Akorát se to prostě nestalo. Štěstí.

Nikdo ovšem nemáme štěstí pořád, tak na to prosím mysleme.

Nechci skončit v sanitce, která bude někde stát na místě. Nikdo nechceme.

Jaroslav Langer 18.10.2018