„Pravdou jest, že chození pozdě spočívá výhradně v nezodpovědném hospodaření s časem.” Tak to dědeček vždycky říkal.

„Jo dědo, pak ty lidi, který maj čas všude bejt na čas nezodpovědně hospodařej s životem!” odpovídal mu v duchu po letech.

Nemyslel na to často.

Občas se do toho však dostal. Když už, tak nad tím dokázal přemýšlet docela dlouho. Třeba i po celou dobu manželčiných proslovů.

„Začni se už chovat zodpovědně krucinál!” skoro na něj až křičela.

„Hmm, jak mám asi přijmout zodpovědnost za smysl svýho života, když bude mít právě takovej smysl, jakej mu dám?”

V odpovědích nikdy nebyl moc dobrej, a tak radši mlčel.

„Už mě nebaví, jak mi všechno pořád jenom slibuješ! Když něco řekneš, tak čekám, že se taky zvedneš a uděláš to.”

Mluvila hlasem, dvou tanců. Bez milosti po něm šlapala do rytmu tanga a v zápětí ho začala ničit lítostivou rumbou.

„Když řekneš, se tam budeš v osm, tak tam přece nemůžeš přijít o půl devátý... záleží ti vůbec na mně?” dokončovala větu skoro v slzách.

Byl z toho zmatenej a bolelo ho to.

„Jakoby ona neměla svoje vlastní priority?” přemítal. Když najednou jeho vnitřní vymlouvačnost konečně nabrala vzduchu do plic.

„Copak si já, můžu její čas vynutit kdykoli, kdy chci?” pochyboval, „to ani náhodou” se raději hned ujišťoval o opaku.

Ve skutečnosti však mohl. Nevěděl o tom, ale bylo tomu tak. Instituce manželství. Neboli posvátný svazek manželský pro ni byl vždycky alfou-omegou.

Těšila se na ten stav jako na smilování. Například. V době, když už byli svoji. Obrečela téměř den, který spolu nebydleli.

Připadala si totiž jako dítě. Dítě, kterému máma kdysi slibovala, že s ní půjde odpoledne na prolejzky. Slibovala to ovšem jenom proto, aby dcerka u snídaně nedělala bordel.

Nenáviděla to.

Přišla chvíle, kdy se konečně sestěhovali. Věřila, že od té doby bude každý další den zalitý sluncem.

Jako na potvoru, tomu tak nebylo ani první týden.

Manžel pořád někde běhal a zařizoval všelijaké veledůležitosti. No a aby toho nebylo málo, tak ani domácnost nebyla zrovna podle jejích představ.

Ne, že by tamní podmínky byly tak špatné, ale necítila se tam. Nebyl to domov.

Myslela si, že to zvládne. Že to zvládnou společně. Její partner však “že to zvládnou” vypadal den ode dne méně.

Tvářil se, že nejdřív musí vyřešit skutečné problémy. To pochopitelně chápala.

Později potřeboval zařídit spousty důležitých věcí. To jí bylo jasné.

Jenže z ničeho nic, začal najednou řešit kraviny! Jakože, například, kudy chodit ve městě tak, aby potkával, co nejméně lidí a nejméně semaforů.

Blbosti. Ale to, že je řešil vem čert. Problém byl v tom, že neřešil to nejdůležitější.

O svojí manželku se nezajímal. Vůbec.

Zpočátku mu to tolerovala a přesvědčovala se, že to chápe.

Najednou však přepluli hranici, odkud byl břeh pochopení příliš daleko.

Hádky započaly.

Na začátku to, kupodivu, vypadalo, že řešení jejich trablů jsou na dosah.

Že problémy, které se v zamilovaném opojení přehlížely se musejí sice bolestivě vykopat, potom to však půjde vyřešit docela normálně.

Opak se stal pravdou.

Rozepře nacházely méně a méně řešení, ačkoli měly více a více slov.

Také poměr doby proslovů se vyvíjel.

Na počátku dokonce mluvil víc on, než ona. To se změnilo.

Dostali se až k proslovům, které svůj cíl míjely způsobem opilého lukostřelce. Lučištníka, který při pokusu šípem zhasnout světlo, postřelí skrz dveře pozdě příchozího souseda protějšího bytu.

Neboli, její věty většinou zasáhly cíl. Naneštěstí nikoli ten, na který mířila. To vedlo k tomu, že místo toho, aby se tenčily řady nepřátel, tak pomalu řídly jejich vlastní.

Nebylo to tím, že by ji neposlouchal. Snažil se. Nezvládal to však s potřebnou intenzitou.

Zaposlouchal se každých pár chvil, jenže.

To, co zrovna slyšel, ho mrzelo tolik, že musel zase na chvíli s nasloucháním přestat.

Tak se z jejích nepochybně hlubokých myšlenek stávaly jedovaté cáry vět.

Útržky, ktéré zněly nějak takto: „Víš, že je to s tebou fakt hrozný? Kdybys alespoň jednou…” nebo „...vždyť tohle se opravdu nedá vydržet, copak bys byl šťastný, kdybych…”

Děda mu vždycky říkal, že „Být šťastný není jen tak.”

Poslední dobou mu docházelo, co tím stařík myslel.

Žijí v pěkném bytečku. Sice nevelkém, no vejdou se do něj i s rezervou (píchlé kolo). Zima v něm není. Nezatéká.

Oba mají takovou práci, že nestrádají.

Vzali se velmi mladí, ale i tak. Kdyby ona jen trochu chtěla, mohli by už mít i děťátko. Prostoru i peněz měli dost.

Přes tohle všechno odněkud záhadně vyvěrávala její nespokojenost. Kde byl její pramen mu zůstavalo utajené, nicméně období záplav pociťoval plnými doušky.

V životě "před svatbou", začal to tak dělit, se občas zabýval jednou konkrétní dědovo myšlenkou.

„Kluku, všichni tady máme společný cíl. A to, všichni se musíme smířit se smrtí. Dřive, či později. Nikdo jiný to za nás neudělá. Nikdo se tomu nevyhneme.”

Přišlo mu to jako docela silné téma. Třeba, když v patnácti letech řešil, že ho v patnácti a jeden den může přejet autobus. Byly to pěkné narozeniny.

V životě "po svatbě" se na to začal koukat trošku jinýma očima.

„Možná, nám všem společným cílem je spíš "smíření se s životem", než se smrtí.”

Tušil totiž, že tady to bolí víc, než bude potom nahoře.

„Nikdo nám ten výběr neulehčí. Nikdo za nás nerozhodne, komu zaplatíme tou nejtvrdší valutou. Časem.”

Je s podivem, že si ty věty pamatoval tak dobře. Částečně za to mohl fakt, že je dědeček opakoaval stále dokola.

O trochu významnější bylo, že vnouček dostával sladkosti za odměnu. Pokaždé, když "odpovídal chytře". To nepřekvapivě znamenalo, odpovídat jednou z dobře naučených vět.

Na chvilku se do hádky vrátil.

„A pak jsi to udělal zase. Potom, co jsi mi to slíbil! Nikdy se nezměníš! Ani nevím proč tady ještě vůbec …”

Raději utekl zpátky dovnitř.

Chtělo se mu brečet.

„Asi má pravdu. Dnes a denně ji dokazuju, že ona pro mě není ta jediná věc na světě. Že pro mě není to jediné, na čem mi záleží...”

Cítil, že začíná být naštvaný. „Vždyť to, ale ani já nejsem pro ní?!!”

*hněv dohromady s emočním vyčerpáním vytvořil směs, která začala hořet velikým plamenem*

„Přece, když jsme teda spolu, a já jsem teda ta její priorita, tak proč furt kruci řeší takový sračky! Jestli máme takovej nábytek nebo makovej výlet o víkendu. Jestli já jsem to první na čem jí záleží, tak proč je furt teda tak nespokojená?!”

V tuhle chvíli se už na loďce nevzdalovali směrem od soušiny pochopení.

Oba stáli pevně na břehu.

Bohužel, každý na tom svém.

Z řeky nevědomosti, která je dělila, se neúprosně stával záliv. Přitekl do něj potůček Nedostatečné komunikace, přidali se stružka Neochoty se měnit a proud Nevyslyšených slov.

Vzdalovali se od sebe čím dál víc, až bylo ticho.

Prázdnota, které předcházela třikrát opakovaná otázka „posloucháš mě vůbec?”

Do moře dotekly slzy.

Nebyli pro sebe ti praví, nebo se jen potkali příliš mladí?

Kdo ví.

1.12.2018
Jaroslav Langer