Byly tam. Jen tak. „O.K.”

Zaklapl notebook a vrátil se k pomalé konverzaci. Nezúčastněně. Předstíral že přemýšlí, a hlavně, že rozumí každé z těch nesmyslných vět. Bylo mu to fuk.

Konverzace jeho rodiny nebyly nikdy zajímavé. Zajímavé byly až hádky. Nesnášel je. Většina z nás nesnáší hádky. Teda až na ty, kteří je milují...

V něm se to tlouklo. Miloval hádky proto, že obvykle si v nich člověk stál za svým názorem. Nesnášel je, protože je skoro nikdo neuměl brát s klidem. Věta „uklidni se” nebo „proč se rozčiluješ?” fungovala leda jako vynikající katalyzátor. K jeho překvapení nikdy jako otázka.

Jednou mu kdosi odpověděl. „Slyšíš se vůbec, co říkáš? Tak si to spojení slov poslechni! “Poklidná hádka” to je divný ne?”

Nepřišlo mu to. Občas mu někdo dobrotivě vysvětlil: „Klidná hádka, je kravina. Možná tak diskuze, ale klidná hádka je blbost!”

Jenže, hádka není diskuze. V diskuzi jsou všichni pořád nad věcí a říkají věty jako „To je taky pravda” a „Můžeme na to mít jiný názor”. To nedokázal strpět.

Když kdokoli přišel s tím, že si je smrtelně jistej svojí myšlenkou. Byl tak povýšenej, že mu nestálo za to, aby ji druhému vysvětlil a místo toho se navenek tvářil, jak uznává oba názory.

To bylo tak pokrytecké. Cítil se jako by mu někdo plivnul do tváře. Nerozdýchával to, kdykoli, kdy slyšel jen náznak takovéhle dvoutvářnosti, okamžitě zakročil. Schválně začal mít tak neslučitelné názory s řečníkem, že téměř bez výjimky následovala hádka.

Ty situace měl rád. Najednou už řečník zdaleka tak povznesený nebyl. Z ničeho nic těch stejně platných pravd měl diskutér zhruba jako nosů mezi očima. A právě tady měl přijít ten klid.

V zápalu rozepře. V temnu, kdy slova sotva stíhají myšlenky (někdy, nešťastně, myšlenky sotva stíhají slova), tam ten klid samozřejmě nemá co dělat. Ta uvolněnost má spočívat v tom, že si člověk tak nějak uvědomuje, že je uprostřed hádky. Že to, o co se momentálně přou je jedna věc, ale vztah s tím druhým člověkem je věc úplně jiná.

Takže když má oponent kreténský názor, může mu ho soupeř vymlouvat, ale rozhodně to neznamená, že oponent je kretén a že by ho soupeř měl předělávat k obrazu svému.

To je přece propastný rozdíl v pojetí hádky. Nebo ne?

Když hádka skončí, měli by si zúčastnění říct spíš „ty brďo, tys mi dával s tou babičkou, vůbec jsem nevěděl co na to mám říct.” než častější „když jsi debil, tak ti na to nemám, co říct.”

Takhle si hádky představoval.

Mělo to, ale ještě jednu výhodu. V situaci, kdy oba známe pravé názory toho druhého. Až v tu chvíli, je přece můžeme začít respektovat. Říct, že respektujeme názory druhého, aniž bychom je znali, je něco jako schvalovat třeba domácí násilí, nebo cokoli o čem prostě nevíme.

A taky, když už víme, že se na něčem s druhým člověkem neshodneme, můžeme se tomu alespoň oklikou vyhnout. Ne se pořád tvářit jak spolu vlastně (v dané věci) souhlasíme, a donekonečna ohýbat svůj názor, aby znamenal to samé, ale zněl jako názor toho druhého.

Tohle pro něj bylo porozumění. Proto se chtěl v klidu hádat. Jednoduše vědět, co si druzí skutečně myslí. To se však v žádném případě ani neblíží frázím typu „to chápu,”, to je mi jasné,” nebo „tomu rozumím.”

Jaroslav Langer 18.8.2018